Jedeme od příbuzných domů. Kurtujeme děti do sedaček. Větší brečí, protože nikam nechce jet, menší brečí, protože je z celodenního ležení unavené.
Jedeme. Větší brečí, protože nemá rádo tmu. Rozsvicujeme v autě. Dítě je rádo, až z toho upustí plastovou žirafu, kterou drží poslední týden víceméně nepřetržitě v ruce. Začne brečet, že žirafa spadla. Říkáme mu, že teď nemůžeme zastavit a hledat žirafu. Brečí, protože nemůžeme zastavit a hledat žirafu. Pak konečně zastavíme a najdeme žirafu. Brečí, protože mu došlo, že si s sebou nevzalo oblíbenou šálu s pejskem.
Obdobně dalších třicet minut. Když křičí větší dítě, nemůže spát menší dítě, takže také křičí.
Se směsicí vzteku a vyčerpání drtím v prstech volant a přemýšlím, jesti ho strhnout do zdi nebo zastavit, odejít do nejbližšího lesa a už se nikdy nevrátit.
Obdobně manželka.
"Hm", říká, "jednou na tohle možná budeme vzpomínat jako že to bylo hezký... Ale ted je to dost hrozný teda."
Tak to je někde chyba. Nám se to líbilo a jsou na to vzpomínky moc krásné. Ale je fakt, že v té době nebyly tolik sociální sítě a měli jsme jiné radosti, než každou hodinu býti na Signálech. Vše je naše volba, a když je pro vás řev v autě, docela prima, tak je mi vás líto. To myslím upřímně.
A znovu, píšu, cestování vlakem s pěti dětma, je lepší,než auto.
:D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.