Jenom deset krátkých řádek, ale nemyslím, že by kdy kdo napsal něco lepšího o těch, po kterých se nám bude stýskat už navždycky.
Mrtví
Jan Skácel
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného
jsem taková uvolněná rozhotně budu chodit adt i jsem odpočinula jako bych spala no doma budu jen lapimpičky zítra pujdu jesli dovezou postel tak pak na kafe s maruškou zemčikou nebo s kamilem malíkem
asi udělala životní nežitní zkoušky
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.