Vycházím sám z baráku a ve vchodu potkám sousedku. Pípnu "Dobrý den", sousedka pípne "Dobrý den", podívá se na mě zkoumavě podezíravým pohledem typu "co se to tady potuluje za existence" a jdeme si každý po svých.
Vycházím z baráku s kočárkem a ve vchodu potkám tu samou sousedku. Řeknu "Dobrý den", sousedka se rozzáří, spustí ťuťuťu ňuňuňu, rozplývá se nad tím, jak máme krásné dítě, jak od minule vyrostlo, popíše nám svojí vnučku, která je také tak velká, pak ještě chvilku ševelí, udělají si s naším potomkem papapa a s s úsměvem odpluje.
Když se takto prostřednictvím dítěte seznámíme, sousedka už se na mě relativně usmívá i když zrovna nejsem kočárem vybaven a chová se ke mě jako ke známému člověku - mnohem lidštěji než dříve.
Tohle se samozřejmě netýká jen jedné sousedky, ale lidí obecně. Když jdu s malým dítětem, všichni se ke mně chovají úplně jinak. Jako by najednou začali důvěřovat, že asi nemám v úmyslu je zabít ani oloupit, a otevřeli se.
Otázka se dost nabízí - nešlo by to nějak zařídit tak, aby se lidé začali chovat i k lidem bez mimina stejně vlidně jako k lidem s miminem? Nevím jak to udělat, ale jsem si dost jistý, že by to stálo za trochu úsilí.
:-) s tím pejskem haf haf mě to pobavilo:-), díky:-)
To já v práci čas od času řeším, jestli lidem budu věřit. Vždycky si dopředu propočítám, kolik mě to bude stát, když to nevyjde (do 2000 do toho většinou jdu) a zatím to vždy vyšlo ;-)
Je dobré, že se lidem většinou dá věřit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.