Před pár lety přijíždíme s kamarádem do Dublinu. Vylézáme z autobusu v centru města, ještě mírně pod vlivem vína z duty free shopu na letišti. Vyndaváme mapu a snažíme se určit cestu k hostelu.
Jakási paní paní mě poklepává na rameno a vztahuje ke mě ruku. Něco brebentí irskou angličtinou, které prakticky nerozumím.
Z Prahy mám dobře nacvičené asertivní odmítání žebravých a charitu organizujících, takže se od ní odvracím. Paní ale zarputile nedává pokoj, pořád něco říká a cpe přede mě ruku. Začínám se mračit velmi odmítavě, ale paní se nelze zbavit. Proboha, proč si vybrala zrovna mě?
Chystám se přitvrdit odmítání, nicméně všímám si, že v ruce, kterou mě ta osoba pořád strká pod nos, jsou dvě padesátieurovky. To mě trochu mate, takže se zaposlouchám do její řeči a z těch irskoanglických vět a několika posunků začínám chápat.
Ta dobrá duše mě celou dobu podává a vnucuje mých sto euro, které mě vypadly z kapsy při vyndavání mapy.
Beru si peníze, zpitoměle děkuju, paní odchází.
Tak to by bylo, šanci chovat se jako idiot jsem ani v nejmenším nepromarnil.
Poučení? Ve shodě s papežem Františem od té doby tvrdím, že ukvapeně odmítat žebráky není rozumné a trestu za to se nám může dostat ještě za života na zemi...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.